Novéna k Duchu Svatému

Devítidenní pobožnost k Duchu svatému. S denním rozjímáním počínaje Nanebevstoupením Páně.

Devítidenní pobožnost k Duchu svatému jest ze všech nejpřednější, ježto poprvé byla konána od sv. apoštolů a nejblah. Panny Marie v Jerusalémě ve večeřadle, a vyznamenána byla tak skvělými zázraky a dary, zvláště darováním samého Ducha svatého, jehož sám Ježíš Kristus zasloužil nám přehořkým utrpením svým. Ježíš Kristus sám poučil nás o tom, an pravil k učedníkům svým, jestliže neumře, že mu nebude lze Ducha sv. nám poslati: "Neodejdu- li, nepříjde k vám Utěšitel: odejdu- li, pošlu ho k vám" (jan 16, 7.)
Dále víra sv. nás učí, že Duch sv. jest láska, kterou Otec a Slovo věčné navzájem se milují, a tudíž dar lásky, jejž Bůh duším našim uštědřuje a který jest všech darů nejvzácnější, připisuje se hlavně Duchu sv., jak dí sv. Pavel, řka: "Láska Boží rozlita jest v srdcích našich skrze Ducha sv., kterýž dán jest nám." (Řím. 5, 5.) Proto sluší, abychom o této devítidenní pobožnosti na mysl si uvedli veliké a vzácné vlastnosti lásky Boží, abychom po ní zatoužili a nábožnými cvičeními, zejména modlitbou hleděli jí účastnými se státi, ježto Bůh přislíbil jí tomu, kdo ho pokorně o ni prosí: "Otec váš nebeský dá ducha dobrého těm, kdož ho prosí." (Luk. 11, 13.)
 

Rozjímání I.

Láska jest oheň, který rozněcuje.
Bůh nařídil ve Starém zákoně, aby na oltáři jeho ustavičně oheň se udržoval. "Oheň pak oltáře vždycky hořeti bude."(3 Mojžíš 6, 12) Sv. Řehoř praví, že oltářem Božím jsou naše srdce, a Bůh si přeje, aby oheň lásky jeho vždycky v nich hořel. Proto Otec věčný, nemaje na tom dosti, že nám dal Ježíše Krista, Syna svého, aby nás smrtí svou spasil, daroval nám též Ducha sv., aby přebývaje v duších našich, ustavičně rozněcoval je láskou Boží. A Ježíš Kristus sám dosvědčuje, že jedině proto přišel na svět, aby v srdcích našich roznítil tento svatý oheň, a že jiného si nepřeje, než aby viděl je láskou roznícená: "Oheň přišel jsem pustit na zem, a co chci, jediné aby se zapálil." (Luk. 12, 49.) Proto zapomínaje na urážky a nevděk, jichžto se mu na zemi dostalo od lidí, seslal nám po svém nanebevstoupení Ducha sv. 
Nejmilejší Vykupiteli, tak nás tedy vždycky miluješ: ve svých mukách a potupách i ve slávě?
Proto ukázal se též Duch sv. ve večeřadle v podobě ohnivých jazyků: "I ukázali se jim rozdělení jazykové, jako oheň." (Sk. 2,3.) A proto učí nás též církev sv. modliti se:  "Oním ohněm prosíme Pane, nechť Duch svatý nás rozplamení, který Pán Ježíš přinesl na zemi a chtěl, aby silně se roznítil." (V sobotu svatodušních suchých dnů.) Ten svatý oheň roznítil též světce, aby veliké věci podnikli pro Boha, aby nepřátely své milovali, po opovržení toužili, všech statků vezdejších se odřekli a s radostí objali muka a smrt. Láska nemůže býti netečnou a nikdy neřekne: Dosti, Duše, Boha milující, čím více činí pro milujícího, tím více přeje si pro něho učiniti, aby se mu zalíbila a lásku jeho víc a více si naklonila. Tento oheň rozněcuje se v modlitbě rozjímavé podle slov žalmisty Páně: "V přemýšlení svém rozpálil se oheň." (Žalm 38, 4.) Jestliže si tedy žádáme hořeti láskou k Bohu, zamilujeme si modlitbu rozjímavou: to jest blažená výheň, v níž tento božský dar se rozněcuje.

Vroucí vzdechy a prosby.

Bože můj, dosud jsem ničeho neučinil pro tebe, ježto jsi tak veliké věci učinil pro mne. Ach, vlažnost má zajisté tě velmi nutí, abys mě vyvrhl. Ó, Duše svatý, "ohřej, co jest studeno." Zbav mne této mé chladnosti a rozněť ve mně silnou touhu, tobě se zalíbiti. Odříkám se nyní všech zálib svých a přeji si raději umříti, než dost malou nelibost tobě způsobiti. Ukázal jsi se v podobě ohnivých jazyků, i zasvěcuji ti jazyk svůj, aby tě již neurážel. Ó Bože, tys mi ho daroval, abych tě jím chválil, a já jsem tě jím urážel a též jiné k tomu svedl, že tě urazili. Lituji toho ze vší duše své. Pro lásku Ježíše Krista, který za svého života jazykem svým tolik tě ctil a oslavoval, dej, ať i já ode dneška vždycky tě ctím, chvále tě na svých modlitbách, často o pomoc tě vzývaje a rozmlouvaje o dobrotě tvé a o nekonečné lásce, které zasluhuješ. Miluji tě, Svrchované dobro mé: miluji tě, ó Bože lásky. - Ó Maria, ty jsi nejmilejší nevěstou Ducha sv. : vypros mi oheň svaté lásky. 
 
 

 

Rozjímání II.

Láska je světlo, které osvěcuje.
Jedno z největších neštěstí, které hřích Adamův na nás uvalil, jest i to, že zatemněn jest rozum náš zlými žádostmi, které mysl naší zastírají. Ubohá duše, která se poddá některé vášni! Náruživost jest dým a závoj, který nedopouští, abychom poznali pravdu. Jak vystříhá se zlého, kdo nepoznává, co jest zlé? Tato zaslepenost vzmáhá se víc a více, čím více množí se hříchové naši. Avšak Duch sv., jenž zove se "přeblaženým světlem", božskými paprsky svými srdce naše nejen láskou rozpaluje, ale též tmu rozptyluje, a dává nám poznati, jak marny jsou pozemské statky a jakou cenu mají statky věčné, jak důležito jest duši spasiti, jak vzácná jest milost Boží, jak dobrotivý jest Bůh, jak nekonečné lásky jest hoden a jak nesmírně nás miluje: "Tělesný pak člověk nechápe těch věcí, které jsou Ducha Božího." (1. Kor. 2, 14.) Člověk pohřížený v pozemských žádostech málo chápe tyto pravdy, a proto nešťastník miluje, čeho by měl nenávidět, a nenávidí, co by měl milovati. "Ó lásko nepoznaná, ó lásko nemilovaná," volávala sv. Máří Magdaléna z Pazzy. A sv. Teresie říkávala, že Boha nemilují protože ho neznají. Proto svatí prosívali stále Boha, aby je osvítil a světlem svým je obdařil: "Vypusť světlo své! Osvěť temnosti mé! Otevři oči mé." A zajisté: neboť beze světla nelze vystříhati se pádu, nemožno nalézti Boha.
 

Vroucí vzdechy a prosby.

Ó, božský Duše svatý, věřím, že jsi pravý Bůh, ale jediný toliko Bůh s Otcem a Synem. Klaním se tobě a vyznávám, že ty jsi dárce všech osvícení, jimiž jsi mi dal  poznati, jak zle jsem činil, když jsem tě urážel, a jak jsem povinen tě milovati. Děkuji ti za to a nenejvýš toho želím a lituji, že jsem tě hněval. Zasluhoval jsem, abys mne ponechal v zaslepenosti mé: avšak vidím, že jsi mne ještě neopustil. Osvěcuj mne i nadále, Duše věčný, ať víc a více poznávám nekonečnou dobrotu tvou, a posiluj mne, abych tě budoucně miloval z celého srdce svého. Rozhojni milost svou ve mně, abych nemiloval, než tebe. Prosím tě o to pro zásluhy Ježíše Krista. Miluji tě, nejvyšší dobro mé: miluji tě více, než sebe. Chci býti všecek tvůj: příjmi mě a nedej, abych tě opět opustil. Ó, Maria, matko má, stůj vždycky při mně přímluvou svou.
 

 

Rozjímání III.

Láska jest voda, která hasí žízeň.
Láska se nazývá též pramenem živým: "Tys láska, oheň, živý zdroj." Vykupitel náš pravil k Samaritánce: "Kdo se napije vody, kterou já dám jemu, nebude žízniti na věky." (Jan 4, 13.) Láska jest voda, která hasí žízeň. Kdo Boha upřímně miluje, jiného nehledá, aniž si žádá, protože v Bohu má všecko dobré. Pročež s Bohem jsa spokojen, volá vždy radostně: "Bože můj a mé všecko!" Bože můj, ty jsi veškero dobro mé. A proto stěžuje si Bůh na tak četné duše, které doprošují se u tvorů bídných a krátkých rozkoší, a jeho opouštějí, jenž jest dobro nekonečné a zdroj všeliké radosti. "Mne opustili, studnici vody živé, a kopali sobě cisterny, cisterny rozpukané, které nemohou držeti vody." (Jer. 2, 13.) Proto volá Bůh, jenž nás miluje a přeje si nás míti šťastné, a zve všecky: "Žízní- li kdo, pojď ke mně!" (Jan 7. 13) Přeje- li si kdo býti šťasten, pojď ke mně, a dám jemu Ducha sv., jenž učiní jej blaženým v životě tomto i v onom: "Kdož věří ve mne, jakož dí písmo, poplynou z těla řeky vody živé." (v. 38.) Kdo totiž věří v Ježíše Krista a jej miluje, dostane se mu tak hojných milostí, že z jeho srdce vyprýští se četné prameny sv. ctností, jimiž zachová si nejen svůj vlastní život, nýbrž i jiným život zjedná. A tou vodou byl právě Duch sv., podstatná láska, kterého nám Ježíš Kristus slíbil poslati s nebe po svém vstoupení na nebe: "A to řekl o Duchu, kterého měli věřící v něho přijímati, neb ještě nebyl dán Duch, protože Ježíš ještě nebyl oslaven." (V39.)
Klíč, který otvírá zřídla těchto blažených vod, jest sv. modlitba, která nám zjedná všecko dobré podle zaslíbení: "Proste a obdržíte." My jsme slepí, chudí a slabí, ale modlitba zjedná nám světlo, sílu a milosti přebohaté. Theodoret praví: "Modlitba jedna jest, ale všecko zmůže." Kdo prosí, obdrží, čehokoliv si žádá. Bůh rád nám dá milosti své, ale chce býti prošen. 
 

Vroucí vzdechy a prosby.

"Pane, dej mi té vody." Můj Ježíši, prosím tě se ženou Samaritánkou, dej mi této vody lásky své, která mi dá zapomenouti na tuto zemi, abych žil jedině tobě, jenž jsi nekonečné lásky hoden. "Vyprahlá nám srdce zvlaž." Duše má jest země vyprahlá, jež neplodí než hloží a trní hříchů: ó, zvlažiž ji milostí svou, aby přinesla nějaké ovoce k tvé cti a slávě, prvé než smrtí odejde z tohoto života. Ó, prameni vody živé, ó nejvyšší dobro, jak často jsem tebe opustil pro bídné pozemské kaluže, které mne připravily o lásku tvou. Ó, bych byl spíše umřel, nežli tě urazil! Avšak budoucně nechci již hledati než tebe, ó, Bože můj! Přispěj mi a učiň, ať jsem ti věren. - Ó, Maria, naděje má, zachovej mne vždy pod svým ochranným pláštěm.
 
 

 

Rozjímání IV.

Láska jest rosa, která zúrodňuje.
Právě o to církev sv. učí nás modliti se: "Ducha sv. v srdce neše vlij a je očisť, rosou jeho veskrze je skrop a zúrodni." Láska zúrodňuje v duši dobré žádosti, spasitelná předsevzetí a sv. činy: to jsou květy a ovoce, které plodí milost Ducha sv. Láska nazývá se rosou též proto, že mírní žár zlých žádostí a pokušení. Proto sluje též Duch svatý ochlazením a občerstvením v žáru. "Chládkem jsi, když pálí žár." Tato rosa padá do srdcí našich při modlitbě. Dosti jest, pomodlíme- li se čtvrt hodiny, a každá sebe prudší nenávist a nezřízená láska utichne. " Uvedl mne do sklepa vinného, spořádal ve mně lásku." (Pís. 2, 4.) Rozjímání jest ten sklep, kde láska se pořádá, vedouc nás k tomu, abychom bližního milovali jako samy sebe a Boha nade všecko. Kdo Boha miluje, miluje modlitbu, a kdo nemiluje modlitby, jest mravně nemožno, aby potlačil své náruživosti.
 
Vroucí vzdechy a prosby.
 
Ó, božský Duše svatý, nechci již žíti sobě, všecky ostatní dny života svého chci jen tebe milovati a tobě činiti radost. Pročež tě prosím o dar modlitby. Příjď do srdce mého a nauč mě se tak modliti, jak náleží. Posilni mě, abych jí neopomíjel z omrzelosti v čas duševní vyprahlosti, a uděl mi ducha modlitby, totiž milost, abych se vždycky modlil a o to tě prosil, co jest nejmilejší božskému srdci tvému. Byl jsem již pro hříchy své ztracen, ale z přeněžné lásky tvé ke mně vidím, že chceš. abych byl spasen a stal se svatým: a já chci svatým býti, abych se ti zalíbil a více miloval nekonečnou dobrotu tvoji. Miluji tě, a protože tě miluji, všecek se tobě daruji. - Ó, Maria, naděje má, vezmi mě do své ochrany.
 

 

Rozjímání V.

Láska jest odpočinutí, jež občerstvuje.
O lásce zpívá Církev: "Odpočinek je tvůj dar, v pláči umíš potěšit." Láska jest odpočinutím, jež občerstvuje, neboť láska hlavně k tomu se nese, aby vůle milujícího za jedno byla s vůlí milovaného. Duše, Boha milující, v každé urážce jí učiněné, v každé bolesti, již snáší, v každé ztrátě, která ji potká, hned se obveselí, jakmile si vzpomene, že jest to vůle toho, jehož miluje, aby trpěla tuto zkoušku. Řekne- li si pouze: "Bůh můj tomu chce," ve všech souženích hned se potěší a upokojí. To jest ten pokoj, který jest nade všechny rozkoše smyslné: "Pokoj Boží, kterýž převyšuje všeliký smysl." (Filip. 4, 7.) Když sv. Maří Magdalena z Pazzi vyslovila pouhé slovo: " Vůle Boží," oplývala již radostí. 
V tomto životě každému jest nésti svůj kříž. Sv. Teresie však praví, že těžký jest kříž tomu, kdo jej nerad vleče, ne však tomu, kdo jej s radostí objímá. Tak umí Pán raniti i hojiti: "On raní a hojí," dí sv. Job (5, 8.). Duch svatý vnitřní útěchou svou oslazuje a milé činí i potupu i muka. "Ano, Otče, neb se tak líbilo tobě." (Mat. 11, 26.). Tak máme říci ve všech protivenstvích, která nás stihnou: "Stalo se tak, Pane, protože tobě se tak zalíbilo." A bojíme- li se, aby nás některá časná nehoda nepotkala, rceme pokaždé: "Učiň, ó Bože můj, jak tobě se líbí, neboť cokoli učiníš, všemu se již nyní podrobuji." A proto užitečno jest, častěji denně obětovati se Bohu, jak svatá Teresie činívala. 
 
Vroucí vzdechy a prosby.
Ó, Bože můj, kolikráte jsem se zprotivil vůli tvé a jí jsem pohrdl, abych provedl vůli svou. Želím toho nade všecko, že jsem tak zle učinil. Pane, ode dneška chci tě milovati z celého srdce svého: " Mluv, Pane, neboť slyší služebník tvůj." Rci, čeho si žádáš ode mne, a všecko hotov jsem učiniti. Vůle tvá bude vždy jediným přáním mým, jedinou láskou mou. Pomoz, ó Duše svatý, slabosti mé! Ty jsi dobrota sama: co bych měl milovati ne- li tebe? Ó připoutej k sobě všecky náklonnosti mé sladkosti lásky své svaté! Všechno opouštím, abych se všecek daroval tobě. Přijmi mě a pomoz mi. - Ó, matko má, Maria, v tebe důvěřuji!
 

 

Rozjímání VI.

Láska jest síla, které nic neodolá.
"Silné jest milování jako smrt." (Pís. 8, 6.) Jako žádná stvořená síla neodolá smrti, podobně není žádné obtíže, aby duše milující jí nepřekonala. Jde- li o to, aby milovanému učinila radost, láska všecko přemůže, všecko oželí, opovržení i bolest snese. "Nic není tak těžké, aby ohněm lásky nebylo přemoženo." Tobě znamení nejjistější, kterým se pozná, miluje- li která duše Boha opravdově, je- li totiž v lásce své věrna jak ve štěstí tak v protivenstvích. Sv. František Saleský říkával, že "Bůh jest milování hoden, i když nás potěšuje, i když nás šlehá, protože vše činí z lásky." Ano, čím více nás šlehá v tomto životě, tím více nás miluje. Sv. Jan Zlatoústý považoval sv. Pavla za šťastnějšího v okovech, nežli když vytržen byl do třetího nebe. Proto sv. mučedníci plesali v mukách svých a děkovali za ně Bohu, považujíce to za největší milost, že jim dopřáno bylo trpěti z lásky k němu. A ostatní svatí, nemajíce tyranů, kteří by je trápili, sami sobě byli katany, konajíce kající skutky, aby se zalíbili bohu. Proto dí sv. Augustin, kdo miluje, že nezná námahy, a je- li unaven, únavu samu že miluje: "V tom, co kdo miluje, buď není námahy aneb námaha sama je milována."
 
Vroucí vzdechy a prosby.
Ó, Bože duše mé, pravím sice, že tě miluji, ale co činím z lásky k tobě? Nečiním nic! Tobě znamení, že tebe nemiluji aneb že tě miluji příliš málo. Pošli mi tudíž Ducha sv., ó můj Ježíši, aby mě posilnil, abych trpěl z lásky k tobě a něco vykonal pro tebe, prve, než nadejde poslední hodina má. Ach, milovaný Vykupiteli můj, nedej mi umříti v takové chladnosti a nevděčnosti, jakou jsem jevil dosud k tobě. Dej mi sílu a zmužilost, abych rád trpěl po tolika hříších, pro něž jsem zasluhoval pekla. Ó Bože můj, sama dobroto a lásko, ty si žádáš přebývati v duši mé, z níž jsem tě tolikráte vypudil: přijď, ubytuj se v ní, učiň ji majetkem svým a budiž celá tvá. Miluji tě, Pane můj, a miluji- li tě, jsi ty již u mne, jak sv. Jan mne ujišťuje, řka: "Kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm." (Jan 4, 16.). Ježto tedy zůstáváš nyní již ve mně, rozmnož plameny a pouta lásky, abych již po ničem neprahl, jiného nehledal a nemiloval než tebe, a tak s tebou jsa spoután, nemohl se již odloučiti od lásky tvé. Chci býti tvým, ó Ježíši můj, a všecek tvým. - Ó, Maria, královno a přímluvkyně má, zjednej mi lásku a setrvání.
 

 

Rozjímání VII.

Láska činí Bohu příbytek v duši.
Duch sv. zove se hostem duše: "Sladký hosti duší všech!" Toto veliké zaslíbení Ježíš Kristus učinil tomu, kdo ho miluje, an pravil: Milujete- li mne, budu prositi Otce a pošle vám Ducha sv., aby zůstával vždycky s vámi: "Milujete- li mne, přikázání má zachovávejte. A já prositi budu Otce a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstával na věky." (Jan 14, 15, 16.). Neboť Duch sv. neopustí nikdy duši, nezapudí- li ho sama: " Neopouští, leč opuštěn jsa." 
Bůh tedy obývá v duši, která jej miluje: avšak osvědčuje, že není spokojen, jestliže ho nemilujeme celým srdcem. Sv. Augustin píše, že římský senát nechtěl přijmouti Ježíše Krista do počtu bohů svých, řka, že jest Bohem pyšným, chtěje, aby jemu jedinému se klaněli. A vskutku: Ježíš Kristus nechce míti společníka v srdci, které jej miluje, chce sám jediný v něm přebývati a jediné sám milován býti, a vidí- li, že není milován sám jediný, závidí, takřka, jak svatý Jakub píše, těm tvorům, které účast mají v srdci, jež chce míti sám: "Což myslíte, že nadarmo dí Písmo: K závisti žádá duch. kterýž přebývá ve vás?" (4, 5.) Slovem, Ježíš Kristus jest žárlivý, jak sv. Jeroným praví: "Řevnivý jest Ježíš." Proto nebeský ženich chválí duši, která jako hrdlička žije osamělá a skrytá světu: "Pěkná jsou líce tvá, jako hrdličky." (Pís. 1, 9.) Proto nechce, aby svět měl díl v lásce, kterou sám si žádá celou. proto chválí též nevěstu svou, nazývaje ji zahradou zamčenou: "Zahrada zamčená jsi, dcero, choti má." (Pís. 4, 12.) Zahradou zamčenou, totiž vší lásce pozemské. A nezasluhuje- li Ježíš veškeré lásky naší? " Všecek tobě se daroval, nic sobě nenechal," praví sv. Jan Zlatoústý. Dal tobě veškerou krev svou i život, a nic mu nezbylo, co by ti dal.
 
Vroucí vzdechy a prosby.
Ó, Bože můj, vidím, že chceš, abych byl všecek tvůj. Tolikráte vypudil jsem Tě ze srdce svého, a ty ses neobtěžoval opět se vrátiti a se mnou se spojiti. Ó vezmi si mě nyní celého v majetek. Všecek se ti dnes daruji, přijmi mě, Ježíši můj, a nedej, abych budoucně třeba jen okamžik žil bez tvé lásky. Ty hledáš mne, a já hledám tebe. Ty chceš duši mou, a duše má nechce než tebe. Ty miluješ mne a já miluji tebe, a protože mne miluješ, spoutej mne s tebou, abych již nikdy od tebe neodešel. - Ó, královno nebeská, v tebe skládám důvěru svou!
 
 

 

Rozjímání VIII.

Láska jest pouto, které s Bohem nás víže.
Jako jest Duch svatý láska nestvořená a pouto nerozlučitelné, jež víže Otce se Slovem věčným, tak pojí též duši s Bohem. "Láska jest ctnost", dí sv. Augustin, "spojující nás s Bohem." Proto všecek jsa nadšen, volá sv. Vavřinec Justiniani: Takovou tedy, ó lásko, má pouto tvé moc, že Boha spoutalo a spojilo s dušemi našimi? " O lásko, jak silná jest vazba tvá, když jsi Boha spoutati uměla!" Pouta světa jsou pouta smrti, ale pouta Boží jsou pouta života a spásy: "Okovy její jsou vazba spasitelná! (Sir. 6, 31.) A zajisté, neboť okovy Boží láskou pojí nás s Bohem, jenž jest pravým a jediným životem naším.
Prve, než Ježíš Kristus přišel, prchali lidé od Boha a lnouce k zemi, zpečovali spojiti se se svým Stvořitelem, avšak milý Spasitel náš vazbami lásky připoutal nás k sobě, jak přislíbil skrze proroka Oseáše: "Pouty lidskými táhl jsem je, vazbami lásky." (11, 4.) Vazby to jsou jeho dobrodiní, osvícení, povolání k jeho lásce, zaslíbení nebe, zvláště však oběť kříže a nejsvětější svátost oltářní, jež nám Ježíš Kristus daroval, a posléze Duch svatý, jehož nám dal. Tou příčinou volá prorok Isaiáš: "Rozvaž svazky hrdla svého, jatá dcero sionská!" (52, 2) Ó duše, jež stvořena jsi pro nebe, rozvaž pouta země a spoj se s Bohem pouty lásky svaté. "Mějte lásku, kteráž jest svazek dokonalosti!" (Kolos. 3, 14.) Láska jest pouto, které obsahuje všecky ctnosti a duši činí dokonalou. "Miluj a čiň, co ti libo!" říkával sv. Augustin. Miluj Boha, a čiň co chceš, a zajisté, neboť kdo Boha miluje, vystříhá se všeho, co by se nelíbilo milovanému a hledí ve všem jemu se zalíbiti.
 
 
 
Vroucí vzdechy a prosby.
Milý Ježíši můj, příliš jsi mne zavázal k lásce své a mnoho tě to stálo, abys lásku mou si získal. Byl bych tuze nevděčen. kdybych tě málo miloval a srdce své rozdělil mezi tvory a tebe, když jsi mi dal krev svou a život svůj. Chci se ode všeho odloučiti a jediné tobě darovati veškeru lásku svou a náklonnosti své. Jsem ovšem sláb, abych provedl, čeho si přeješ Ty, jenž jsi mi vnukl tato přání, dej mi též sílu, aby se stala skutkem. Zraň, můj milý Ježíši, ubohé srdce mé, šípem své lásky, abych umdléval touhou po tobě a rozplýval se láskou k tobě, tebe vždy hledal, po tobě dychtil a tebe nalezl. Můj Ježíši, jen tebe si žádám a nic jiného. Dej, ať stále opakuji po čas života svého a zvláště v hodince smrti své: "Jen tebe chci a nic jiného." - Ó Maria, matko má, učiň, abych ode dneška ničeho si nežádal než Boha.
 
 
 

 

Rozjímání IX.

Láska jest poklad veškerého dobra.
Láska jest poklad, o němž sv. evangelium dí, že sluší všecko opustiti, abychom jej získali, a zajisté, neboť láska činí nás účastny přátelství Božího: "Nekonečný jest poklad...jehožto, kteří užívají, účastni jsou přátelství Božího." (Moudr. 7, 14.) Pročež, ó člověče, dí sv. Augustin, jakých to statků hledáš? Hledej jediného dobra, v němžto jsou všecka dobra. Boha však nelze nalézti, neopustíme- li pozemských věcí. Sv. Teresie prvaví: "Odluč srdce své od tvorů a nalezneš Boha." Kdo Boha nalezne, nalezne vše, čeho si přeje:  "Kochej se v Hospodinu a dáť tobě žádosti srdce tvého." (Žalm 36, 4.) Srdce lidské touží stále po statcích, které by učinily šťastné, ale hledá- li jich u tvorů, byť se mu jich dostalo sebe více, neuspokojí ho, nežádá- li si však než Boha, Bůh ukojí všecky žádosti jeho. Zdali jsou šťastnější lidé na světě nežli jsou světci? A proč? Proto, že nechtějí a nehledají než Boha. Jistý kníže, jda na lov, zahlédl poustevníka, an běží lesem, i tázal se ho, co tu hledá v té pustině? A co hledáš ty, ó kníže? Odpověděl poustevník. Já hledám zvíře, dí kníže. A já Boha, vece poustevník.
Sv. Klimentu nabízel soudce zlato a drahé kameny, aby se odřekl Ježíše Krista. I vzdychl světec a zvolal: Ach, Bůh přirovnává se k hrstce bláta! Blaze tomu, kdo umí si vážiti tohoto pokladu lásky Boží a hledí ho dosíci. Kdo ho dosáhne, sám zbaví se všeho, aby neměl než Boha. "Když dům jest v plamenech, dí sv. František Saleský, všecky věci se zdvihají ohněm." A veliký sluha Boží P. Pavel Segneri Mladší říkával, že láska jest lupič, který nás připraví o všecky pozemské náklonnosti, tak že posléze zvoláme: "A co jiného si přeji, než jediné tebe, Pane můj!"
 
Vroucí vzdechy a prosby.
Bože můj, nehledal jsem dříve tebe, nýbrž jen sebe a uspokojení libostí svých a pro ně odřekl jsem se tebe, svého nejvyššího dobra. Avšak útěchou jsou mi slova Jeremiášova: "Dobrý je Hospodin duši, hledající ho." (Pláč 3, 25.) Ujišťuje mne, že jsi sama dobrotivost k tomu, jež tebe hledá. Milý Pane můj, poznávám, jak zle jsem učinil, tebe opustiv, a lituji toho z celého srdce. Poznávám, jak nekonečný poklad jsi ty, nechci světa toho zle užívati, všeho se odříkám a vyvoluji si tě za jedinou lásku svou. Bože můj, lásko má, mé všecko, tebe miluji, po tobě prahnu, po tobě vzdychám. Ó Duše svatý, přijď a svatým žárem svým znič ve mně všelikou náklonnost, která se neodnáší k tobě. Učiň, ať jsem všecek tvůj a všecko přemohu, abych se ti zalíbil, - Ó Orodovnice a Matko má, budiž mi nápomocna přímluvou svou.
 
 

 

Rozjímání X.

O prostředcích k lásce Boží a k svatosti.
 
Čím více kdo Boha miluje, tím jest světější. Sv. František Borgiáš říkával, že modlitba uvádí do srdce lidského lásku Boží, umrtvenost pak ze srdce vyklizuje zemi a činí je způsobilé, aby přijalo tento posvátný žár. Čím více země jest v srdci, tím méně místa jest v něm pro sv. lásku. "Aniž moudrost nalezena bývá v zemi těch, kteří rozkošně živi jsou." (Job 28, 12. 13.) Tou příčinou svatí hleděli co nejvíce umrtvovati samolásku a smysly své. Svatými jsou ovšem nemnozí, avšak třeba tak živu býti jako nemnozí, abychom i s nemnohými spaseni byli: "Žij jako jen někteří, chceš- li s těmito některými kralovati," píše sv. Jan Klimak. A sv. Bernard praví: "Dokonalé nemůže býti, leč co zvláštní jest." Chce- li kdo býti dokonalým, jest mu vésti život zvláštní. Přede vším tedy potřebí jest, aby kdo svatým byl, míti touhu, svatým se státi, touhu a spolu odhodlanost. Někteří stále touží, ale nikdy ruky k dílu nepřikládají. "Těchto duší nerozhodných ďábel se nebojí," říkala sv. Teresie. Naopak říkávala světice, že "Bůh miluje duše velkodušné." Ďábel nám hledí namluviti, jakoby to byla pýcha, kdybychom pomýšleli veliké věci pro Boha učiniti. Byla by to arci pýcha, kdybychom při tom spoléhali na své síly, ale není to pýcha, odhodláme- li se svatými býti, důvěřujíce v Boha a řkouce: "Všecko mohu v tom, který mne posiluje." Třeba si tedy mysli dodávati, se odhodlati a počíti. Modlitba všecko zmůže. Co nezmůžeme sami z vlastních sil, můžeme to s pomocí Boží, který slíbil, že nám dá, začkoli ho budeme prositi:" Cokoli budete chtíti, proste a stane se vám." (Jan 15, 7)
 
Vroucí vzdechy a prosby.
Milý Vykupiteli můj, ty žádáš si lásky mé a poroučíš mi, abych tě miloval z celého srdce. Ano, můj Ježíši, chci tě milovati z celého srdce. Ne, ó Bože můj, důvěřuje v milosrdenství tvé, nelekám se pro spáchané hříchy své, protože jich nyní nade všechno nenávidím a je zavrhuji, a vím, že zapomínáš na urážky duše, která jich želí a tě miluje. Ano, ježto jsem tě urážel více než kdokoli, chci tě též nad jiné milovati, doufaje v přispění tvé. Pane můj, ty chceš, abych byl svatým, a já chci svatým se státi, abych se ti zalíbil. Miluji tě, dobroto nekonečná! Tobě se všecek daruji, Ty jsi jediné dobro mé, jediná láska má. Přijmi mě, lásko má, a učiň, ať jsem všecek tvůj, a nedej, abych tě kdy opět urazil. Učiň ať se všecek strávím do tebe, jako ty jsi se strávil pro mne. - Ó Maria, Nevěsto Ducha svatého, jehož jsi láskou nejvroucnější milovala, a od něho nejvíce milována byla, vypros mi lásku jeho a věrnost.
 
 
 
Veni Creator Spiritus.
Přijď, Stvořiteli Duše, k nám - a navštiv myslí našich chrám, - vlej milost nadhvězdnou v hruď, - již ty jsi stvořil, a v ní buď! Tys utěšitel právem zván, - tys dar, jenž Bohem věčným dán, - tys láska, oheň, živý zdroj, - tys síla v tuhý s hříchem boj! Tys sedmi darů studnice,  - tys Otcovy prst pravice, - tys vyplněný Otcův slib, - jenž skýtáš řečí dar a vtip! Ty mysli světlo rozžehej,  - ty lásku v srdce naše lej, - a všecky těla slabosti - svou síliž stále milostí! Dál nepřítele zapudiž, - svým mírem příště u nás dlíž, - veď cestou ctnosti nás, - ať zlu se vyhnem v každý čas! Ať s Tebou Otce poznáme, - ať Syna v srdci vítáme, - i v tebe, Duchu, věříme, - tě s úctou zbožnou slavíme! Duch každý Boha Otce chval, - i Syna, který z mrtvých vstal, - buď s nimi slaven svatý Duch, touž podstatou jim rovný Bůh!
 
 
 
Veni sancte Spiritus.
Duše Svatý, sestup v nás, - -vyšli k nám svůj nebes jas,  - paprskem rač ozářit! Otče chudých, sestup k nám, - dárče darů přijď ty sám, - Kterýž jsi srdce svit! Těšiteli ve strastech, sladký hosti duší všech, - sladký´s okřívání klid! Odpočinek je tvůj dar, - chládkem jsi, když pálí žár, v pláči umíš potěšit. Světla zář tvá přeblahá - ve hloub srdce zasahá - naplň jí svůj věrný lid! Božstvím svým nám vyjdi vstříc, - jinak v lidech není nic, - všecko může uškodit. Kalné očisť od kalu, - zavlaž, co schne v úpalu, - raněné rač vyléčit! Ztuhlé ráčiž ohýbat, - zahřej tam, kde studí chlad, - na scestí rač vůdcem být! Račiž v tebe věřícím, - Duše svatý, věrným svým - Sedmero své udělit! Ctnosti zásluhou rač dát, - spasené dej nám umírat, - ve věčné dej slasti žít! Amen. Aleluja.
 
 
Modlitby k Duchu sv.
Sestup, Duchu svatý, s trůnu velebnosti své a zavítej v chudý stánek nehodného sluhy svého! Duše má touží po tobě. Opuštěn jsem ode všech: - buď ty mým přítelem a hostem, Duchu svatý! Starostmi sklíčen jsem, - posilni mne, Duchu svatý! Pracemi přemožen jsem, - buď odpočinkem mým, Duchu svatý. Pokušením zmítán jsem, - utiš je, o Duchu svatý! V bolestech lkám, - potěš mne, o Duchu svatý! Temno jest v duši mé, - osviť ji, Duchu svatý! Zevšad nebezpečí mi hrozí, - přispěj mi, Duchu svatý! Zkaleno je srdce mé, - očisť je, Duchu svatý! Vyprahlé jest srdce mé, - občerstvi je, Duchu svatý! Raněno je srdce mé, - uzdrav je, Duchu svatý! Zatvrzeno hříchem je srdce mé, - roztav je, Duchu svatý! Vlažné, ba chladné jest srdce mé, - zahřej je, Duchu svatý! Na scestí jsem zbloudil, - veď mne k pravdě, Duchu svatý! Chudý a nuzný jsem zcela, - obohať mne sedmerem darů svých, Duchu svatý! Dej mi ctnostně žíti, popřej šťastného skonání, uděl věčnou radost. Věřím v tebe, Duchu svatý, Pravdo věčná! Doufám v tebe, Duchu svatý, Dobroto neskonalá! Miluji tě nade všecko, Duchu svatý, Bože lásky!
 
 
Modlitba za dary Ducha svatého.
Přijď, Duše svatý, a naplň srdce mé darem moudrosti, abych poznal marnost věcí pozemských a jen Pána Boha, jediné a nejvyšší Dobro, nade všecko miloval a jeho zalíbení vyhledával!
Přijď, Duše svatý, a naplň srdce mé darem rozumu, abych víc a více poznával tajemství sv. náboženství a vždy dobré od zlého rozeznával!
Přijď, Duše svatý, a naplň srdce mé darem rady, abych se v pochybnostech každého omylu vystříhal a vždy to volil, co Pánu Bohu slouží k slávě a mně k spasení!
Přijď, Duše svatý, a naplň srdce mé darem síly, abych statně přemáhal všechna pokušení, věrně zachovával Boží přikázání a trpělivě z lásky k Pánu Bohu snášel všecka protivenství!
Přijď, Duše svatý, a naplň srdce mé darem umění, abych uměl všech věcí dobře užívati k Boží slávě a k svému i bližního spasení!
Přijď, Duše svatý, a naplň srdce mé darem pobožnosti, abych miloval modlitbu a službu Bohu a s důvěrnou, dětinskou myslí lnul k Pánu Bohu a k věcem nebeským!
Přijď, Duše svatý, a naplň srdce mé darem bázně Boží, abych Pána Boha vždy byl pamětliv a z úcty k němu všeho se chránil, čím bych mohl uraziti božskou jeho Velebnost!
Amen.
 
 
Imprimi potest. Pragae, die 2 Martii 1937. P. J. Haderka, Imprimatur Nr. 3667. Olomoucii, die 4 Martii 1937. Dr J. Martinů, Vicarius generalis.
 
 
 

Kontakt

Bratrstvo Živého růžence Brno formosus@seznam.cz