Mše Svatá - náš nejdražší poklad

Náboženství a oběť

S hlediska mravního rozumíme obětí každé dobrovolné zřeknutí se vlastního dobra ve prospěch někoho jiného. Tak se můžeme zříci vlastního přání, práva, majetku, můžeme obětovati pro druhého svůj čas, volnost, své síly, zdraví i život.  Mravní a kulturní hodnotu těchto obětí uzná jistě každý, i ten, kdo nemá náboženské víry. Právě pro nezištné oběti, přinesené pro dobro rodiny, společnosti, vlasti, bývají velebeni ušlechtilí mužové a ženy a dáváni za vzor novým pokolením. Bez vzájemných obětí by se lidská společnost neudržela, sobectvím by se ubil život, slabí by byli odsouzeni k zániku, kultura by se nepovznesla.
Avšak pohnutkou k obětem ve prospěch trpících a strádajících nemusí býti jen láska a soucit s bližním. Možno si ukládati oběti a prokazovati bližnímu dobro z úcty a lásky k Bohu. Myšlenka na Boha může býti mocnou vzpruhou k obětavnosti. Nelze popříti, že právě křesťanství zrodilo hrdinnou obětavnost. Lidský nevděk by snadno ochromil vůli k obětem: ale kdo přináši oběti pro bližního z důvodu, aby učinil radost Bohu, aby mu tím projevil lásku, úctu a vděčnost a aby splnil jeho přání, ten nachází vždy nové vzpruhy k odříkání a k velkomyslným obětem. Tato skutečnost se též celkem všeobecně uznává.
Jsou však též oběti, které se podávají přímo Bohu. Každý úkon chvály a úcty, každá modlitba, každé sebezapření, každý ctnostný čin je obětí příjemnou Bohu. Tyto osobní oběti náležejí k podstatě křesťanství. Celý život křesťana má býti takovou obětí. Svatý Pavel nás nabádá, abychom se vydávali v oběť živou, svatou, Bohu libou, aby to bylo duchovní bohoslužbou naší (Řím. 12, 1). Ale mimo tyto oběti mravního řádu existují v dějinách lidstva oběti jakožto vnější úkony bohoslužebné, při nihž se nějaký viditelný dar věnuje Bohu, a tím, že se za určitých obřadů zničením neb přeměnou vylučuje z lidského užívání a tak zasvěcuje Bohu.
Ve všech náboženstvích světa možno pozorovati náboženské oběti jakožto vrcholné úkony bohoslužebné. Svou vlastní oběť má i Církev Kristova. Jedině náboženské společnosti, které vznikly výběrem z prvků křesťanství, nepřijaly prvků obětních. Obětí nemají Židé od doby Kristovy, čímž se vlastně usvědčují ze zpronevěry: Oběti Kristovy neuznali - proč však zastavili konání obětí přikázaných ve Starém Zákoně? Tím bezděčně vydávají svědectví, že starozákonní oběti nemají ceny od smrti Kristovy.  Islám nemá oběti, neboť vznikl výběrem z prvků talmudského židovství. Novodobé náboženské společnosti rovněž nemají ve svých bohoslužbách oběti, pokládajíce ji za přežitek.
Ale dějiny nás poučují o pozoruhodné skutečnosti: u všech národů světa od nejstarších dob, pokud můžeme jejich život sledovati, vyskytuje se kult božství a s ním nerozlučně jsou spjaty oběti. Božstvu se přinášely v oběť dary přírody tím, že se spalovaly neb jiným způsobem vylučovaly z lidského užívání. Dnes se obdivujeme vyspělé kultuře dávnověkých národů. Jestliže v mnoha oborech vynikly až tak vysoko, že dosáhly téměř naší výše kulturní, dlužno jim toliko v oboru bohopocty upírati jakýkoliv zdravý smysl a ve všem viděti jen výron pověrčivosti a barbarství? 
Poblouznění nikdy nebylo přec nikdy zjevem všeobecným a trvalým, neboť blud je vyjímka, ale pravda je pravidlo - blud je stav chorobný, jež může zachvátiti některé národy, ale nikdy se nerozšíří po celé zemi, a i kdyby tomu tak bylo, pozdější věky přinesou vyléčení. Avšak víra ve smíření s Božstvem prostřednictvím obětí se nachází u všech národů: je tudíž zákonem, jehož původ tkví buď v lidské přirozenosti nebo v nadpřirozeném zjevení - tedy jest vložen do lidské duše od Boha. Ovšem postupem dob se mísily k pojmu oběti prvky hrubé, nelidské, ale badatelé dokazují, že v primitivních formách bylo vždy náboženství poměrně čisté a ušlechtilé. 
Souvisí- li tedy oběť tak těsně a všeobecně s náboženstvím, že jí nemůžeme odbýti jako plod porušené fantasie, dlužno hledati její hlubší smysl. A tu je na bíle dni, že jej musíme hledati v oboru symboliky, neboť i u primitivních lidí dlužno předpokládati to vědomí, že božstvo nemůže míti užitku ani smyslového požitku z obětovaných zvířat a plodin.
 

 

JAKÝ JE TEDY SYMBOLICKÝ VÝZNAM OBĚTI?

Bůh je svrchovaným pánem všeho stvoření. Člověk, jemuž Bůh dopřává používati všech darů přírody, obětí platí jakýsi desátek Bohu. Zpravidla bývaly věnovány božstvu prvotiny užitečných plodin. V oběti tkví tedy uznání svrchovanosti Boží a úplné závislosti člověka na Bohu, dárci a zachovávateli života. Náš život náleží Bohu, jenž má právo jej od nás požadovati. Čím se udržuje život? Pokrmem a nápojem. Vzdám- li se jídla, vzdávám se života. Obětuji- li tedy Bohu dary, jež slouží k zachování mého života, dávám tím najevo, že jsem hotov obětovati mu svůj život. Již tedy úcta a vděčnost k Bohu nacházela v oběti nejvyšší symbolický výraz. Zvláštní však důvod k obětem přistupuje, když člověk hříchem těžce porušil svůj vztah k Bohu. Bůh by mohl člověku, jenž se zpronevěřil svému určení, vzíti život. A tu jej člověk usmiřuje zmarem toho, co slouží k zachování života. U mnoha národů nacházíme oběti, při nihž kněží neb starší lidu jménem celé obce vztahují ruce na obětní zvíře, jako by na ně přenášeli hříchy všeho lidu, načež toto zvíře, v němž jako by byly spáchané hříchy vtěleny, je utraceno.

Je- li tedy oběť nejvýmluvnějším projevem úcty k Bohu a snahy po zadostiučinění a smíru, není divu, že Bůh již dávno v době předmesiánské přikázal, aby mu určité oběti byly přinášeny, a ustanovil též kněžství a bohoslužebný řád. Úmyslem Božím při tom bylo, aby kleslý člověk v sobě udržoval vědomí své závislosti na Bohu, a nejsa schopen dokonale jej uctíti a usmířiti, aspoň těmi nedokonalými obětmi dával na jevo dobrou vůli a snahu. A jako byl Starý Zákon "vychovatelem ke Kristu", i jeho obětní řád sloužil k tomu, aby se jím lid cvičil v bohoslužbě. Byly to oběti nedokonalé, ale nabývaly hodnoty tím, že byly od Boha ustanoveny a přijímány jakožto nástiny a předobrazy budoucí oběti dokonalé, kterou měl Bohu za lidstvo přinésti slíbený a očekávaný Mesiáš, o němž Bůh sám předpověděl, že bude "Knězem na věky podle řádu Melchisedechova".

 

Oběť dokonalá

Křesťanství je náboženství dokonalé. A tu dnes mnozí při otázce, jaká je vlastní oběť křesťanství, usuzují takto: Jen náboženství stará, nedokonalá, potřebovala oběti: Náboženství dokonalé nepotřebuje obětí, neboť je čistě duchovní. Řešíme- li však otázku s  tohoto hlediska, logický úsudek jest zcela jiný, totiž: Měla- li nedokonalá náboženství oběti nedokonalé, neplyne z toho, že dokonalé náboženství nemá míti vůbec obětí, nýbrž že má míti též vlastní oběť, a to dokonalou oběť. Tato dokonalá oběť království mesiášského byla též jasně již dávno předpověděna. Nejvýznačnější je předpověď, již vyslovil Bůh ústy proroka Malachiáše: "Nemám zalíbení ve vás a oběti nepřijmu z ruky vaší. Neboť od východu slunce až na západ veliké jest jméno mé mezi národy: na každém místě bude obětováno, a podávána bude jménu mému oběť čistá." (Mal. 1,10 až 11). Je zde řeč o oběti, jež se bude přinášeti na celém světě, trvale a bude to oběť dokonalá, v níž nalezne Bůh plné zalíbení. Každý z těch, k nimž bylo proneseno toto proroctví, věděl, co značí "oběť čistá" - že je to oběť nekrvavá. Splnila- li se všecka mesiášská proroctví na Kristu, také tato tak určitá předpověď čekala splnění. A došla velkolepého splnění. Spasitel, Velekněz Nového Zákona, jež přinesl Bohu Otci za lidstvo nejdokonalejší oběť, odkázal nám ve své závěti sám sebe, aby se jeho oběť jakožto "oběť čistá" tajemně obnovovala ve všech národech až do konce časů.

Zřejmě ustanovil Svátost oltářní jakožto oběť, neboť proměnil chléb ve své tělo, "Které se za vás vydává" (Luk. 22, 19), t. j. obětuje, a víno ve svou krev, "která se vylévá za mnohé" (Mat. 26, 27), což jest opět úkon obětní. A stálou obnovou této oběti uzákonil slovy: "To čiňte na mou památku."

Vlastní obětí Ježíše Krista byl jeho strastiplný život, jeho umučení a smrt. Všecky své zásluhy, všecko své utrpení podal Bohu Otci za nás lidi, splatil výkupné za naše viny, zjednal smíření, vzdal Nejvyššímu příslušnou chválu, úctu a vděčnost a nám získal přístup k milosti a slávě nebeské. Poněvadž pak byl Spasitel v jedné osobě Bůh a člověk, má každý jeho čin hodnotu nekonečnou, tudíž výkupné jím splacené daleko převažuje všecky dluhy a poklad jeho zásluh je nevyčerpatelný.

A tato oběť Kristova, dovršená smrtí na kříži, se tajemně obnovuje mocí Kristovou nekrvavě Obětí, jež se denně Bohu přináší na oltářích jeho Církve, věrně zachovávající jeho odkaz a příkaz. Tak zv. reformátoři popřeli tuto ustavičnou oběť Církve a jejich stoupenci opakují tuto námitku: Nač je potřebí jiné oběti než Kristova oběť na kříži? Což nestačila vlastní oběť Kristova k dokonalému usmíření Boha a k vykoupení všeho lidstva? - Avšak oběť Mše svaté není jiná oběť než oběť Kristova na kříži. V podstatě je to táž oběť, tajemně zpřítomněná, vždyť na oltáři je týž obětník a týž obětní dar jako na kříži, sám Ježíš Kristus. Na kříži nám Spasitel zásluhy vykoupení zjednal, v oběti Mše svaté nám je přivlastňuje. Jakožto původce pravého a dokonalého náboženství chtěl dáti svým věřícím pravou a dokonalou oběť, abychom přistupujíce k Bohu nepřicházeli s rukama prázdnýma, nýbrž abychom mu po každé přinášeli dar nekonečné ceny, důstojný jeho velebnosti a jím jej vždy znovu usmiřovali za hříchy své a celého světa, jakož i doplňovali nedostatky své služby a vyprošovali si potřebných milostí. Toliko ve způsobu obětování je rozdíl: na kříži se Kristus Pán obětoval krvavě, na oltáři nekrvavě, ač i tu je jeho smrt vyznačena oddělením krve od těla při proměně pod dvojí způsobou.

Obětí Mše svaté vzdáváme trojjedinému Bohu skrze Krista, s Kristem a v Kristu nejdokonalejší klanění, úctu a chválu, děkujeme mu za udílená dobrodiní, usmiřujeme ho a podáváme náhradu za své hříchy a nedbalosti a vyprošujeme si jeho milosti, dary, ochranu a pomoc, hlavně věčnou spásu. Je tedy Mše svatá dokonalá oběť chvály, díků, smírná a prosebná.

 

Obětní hostina

K obětem podle starých řádů se pojily obětní hostiny. Z pokrmů totiž, které se obřadními úkony a modlitbami Nejvyššímu zasvěcovaly a spalovaly, část se při oběti oddělila a požívali jí jakožto posvátnou krmi kněz a ti, kdož obětní dar přinesli. Co znamenala tato hostina? Podáním zákonité oběti se Božství usmiřovalo. Mezi lidmi výrazem smíru a přátelství je pozvání k společnému stolu. Poněvadž pokrmem a nápojem se vytváří krev, požívání téhož pokrmu jaksi působí, že v spolustolujících koluje jedna krev, že žijí společný život. Bůh obětí uctěný a usmířený zve na důkaz smíru k hostině, při niž předkládá to, co mu bylo zasvěceno a se stalo jaksi božské. Co však ve starých obětech se toliko symbolisovalo, při nejsvětější Oběti se uskutečňuje: my podáváme Bohu v oběť dar nejvzácnější a jemu nejmilejší - jeho vtěleného Syna - a on na důkaz smíru a své božské lásky nás zve k hostině, při níž nám nabízí, co má nejvzácnějšího - své vtělené Slovo, Chléb života. Tím se dokonale splňuje, co Pán Ježíš byl přislíbil: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm" (Jan 6, 57).

Jak převelebné to tajemství Boží moudrosti, divotvorné moci a nevystihlé lásky! Avšak nesmírná důstojnost, k níž nás Bůh povznáší při svaté Hostině obětní, dopřávaje nám účasti na svém božství, zavazuje nás, abychom "žili důstojně Boha", jak často nabádá apoštol (Kol. 1, 10 a j). K tomu nám též dává chléb nebeský nadpřirozenou sílu.

 

Obětní řád

Pán Ježíš obestřel Eucharistii již při jejím ustanovení velebnou svatozáří i zevně: konal poslední večeři v síni svátečně vyzdobené, oděn byl ve sváteční roucho, zpívaly se chvalozpěvy. Proto i Církev, šťastná dědička tohoto božského odkazu, vložila tento nebeský klenot do ozdobné schrány, ověnčila jej obřady a modlitbami, třpitem barev a zvuků. Od počátku, kdy apoštolové začali slaviti "lámání chleba", zachovává se při tom postup, který pozorujeme při poslední večeři. Tehdy předcházely připomínky událostí, jimiž Bůh ve Starém Zákoně připravoval a předobrazoval spásu, pěly se žalmy, vzdávaly se díky Bohu, umývání nohou bylo přípravnou očistou, evangelium zaznívalo z úst samého Ježíše - Velekněze, jenž potom za díkůčinění a žehnání proměnil předložené dary, podával je učedníkům a opět následovaly chvály a díky. - Týž postup křesťanské bohoslužby vyličuje nejstarší písemná památka křesťanské tradice "Didaché". A vizme, jak svatý Justin filosof, mučedník (+166), popisuje slavení svaté Oběti v Římě v prvních dobách:" V neděli všichni, ať bydlí ve městech nebo na venkově, se scházejí na společné místo. Předčítají se památnosti Apoštolů nebo spisy Proroků, pokud čas připouští. Jakmile předčitatel dočte, ujme se slova představený  (biskup, nebo kněz) a povzbuzuje k následování těch slavných nauk. Poté všichni povstáváme a konáme modlitby. Po nich se přináší chléb a kalich vína smíšeného s vodou a představený jej bere, vzdává čest a slávu Otci veškerenstva skrze Jméno Syna a Ducha Svatého a díkůčinění za to, že nás těmi dary poctil. Lid přizvukuje volaje: Amen. Potom následuje rozdílení  a přijímání posvěcených darů a jáhnové je nesou nepřítomným" (Obrana I. 65 a 67).

Zde vidíme hlavní části, jež zaujímají pevné místo v bohoslužbě navždy.

Obřady a modlitby, jimiž se provází svatá Oběť, se rozvíjely různě podle hlavních středisek církevního života a podle dějů vykupitelského díla, jež se při ní oslavovaly průběhem roku. Tak od nejstarších dob se rozvíjí souběžně s liturgií římskou liturgie syrská, řecká, arménská, koptská a j. Z jejich srovnání vychází najevo půvabná rozmanitost při celkové jednotnosti.

Na Západě nabyla trvalé převahy liturgie římská, jejíž vývoj byl v podstatě ukončen za papeže sv. Řehoře Velikého. Ovšem pro nové slavnosti a svátky svatých zbylo Církvi dosti pole, na němž by projevila svou neutuchající tvůrčí činnost jakožto inspirovaná umělkyně, jež dovede z pokladu Písem vybírati skryté perly a je snoubiti ve věnce oslňující krásy.

Z mluvy římské zobecněl též název nejsvětější Oběti - Missa. Když se totiž bohoslužba dovršila děkovnými modlitbami po svatém přijímání, býval lid obřadně rozpuštěn - missio, missa. Ale i v tom byl hluboký význam: také Spasitel propouštěl zástupy, ovšem když je byl nasytil svým božským slovem a chleby s rybami (Sr. Mat. 15). Při svaté Oběti dostává se zástupům rovněž nebeského nasycení a Spasitel je rozpouští, když byl přijal jejich prosby a dal jim záruku vyslyšení. Rozpouští je, aby v síle tohoto Pokrmu kráčeli k hoře Boží, posílá je jako apoštoly, aby šli do světa a vyznávali jej slovy i činy a šířili jeho království: Ite - jděte, já posílám vás! Jděte na vinici mou!

Aby se rozumělo mešním textům a pochopily se důvody, proč právě ty neb ony biblické stati vybrala Církev pro jisté dny a slavnosti, dlužno někdy nahlédnout do dějin liturgie. Někdy je nám ukazovatelem tvz. Statio. Některé mešní formuláře totiž byly vytvořeny pro určité chrámy římské, v nichž se v jisté dni shromažďovali věřící celého města a svatou Oběť konal papež neb jeho zástupce. Bylo tomu tak zejména v době svatopostní. Proto také v záhlaví dotyčných mešních formulářů bývá poznamenáno např. Statio ad s. Sabinam, statio ad s. Cyriacum, t. j. shromáždění ve chrámu sv. Sabiny, sv. Štěpána a pod. Pro bohoslužbu u sv. Jiří, jenž byl ctěn jako křesťanský rytíř, přiléhá volba evangelní stati o setníku kafarnaumském. Je- li sraz ve chrámě sv. Zuzany, panny a mučednice, vyvolává se v lekci vzpomínka na starozákonní cudnou Zuzanu. při tom si všímejme též paralel mezi lekcí a evangeliem. Jimi se osvětlují vzájemně příběhy a nauky Starého a Nového Zákona. Např. v pondělí po I. neděli postní je čtení o pastýři svolávajícím ovce a evangelium o Kristu, jenž shromáždí při soudu své vyvolené. V pátek po II. neděli postní čtení o zlých bratřích Josefových, evangelium o zlých vinařích. - Při bohoslužbách svatopostních byli vyučováni katechumeni a připravováni ke křtu, čímž se vysvětlí, proč se jisté texty Písma svatého předčítaly a vykládaly. Podobně zase obřady kvatembrové souvisí s udělováním kněžských svěcení.

Oběť jakožto vrcholný úkon se přináší jedině Bohu. Ale spojuje se s ní též úcta k svatým, přátelům Božím, spolupracovníkům Kristovým. Dovoláváme se důvěrníků Božích, aby nám svými zásluhami a přímluvami získali přízeň u Pána. Tak se zde uskutečňuje to, co vyznáváme vírou v "Obcování svatých". Budiž však připomenuto, že v liturgických modlitbách se nerozlišují svatí (sancti) a blahoslavení (beati) podle toho, zda byli blahořečeni, nebo svatořečeni. I kanonisovaní svatí se nazývají beati, blažení, získavše nebeskou blaženost v odměnu za svou svatost. Proto i v překladu zpravidla ponecháváme "blažený", kde v latinském znění čteme "beatus". Úmyslné rozlišení bychom snad mohli viděti v "Confiteor", kdež Panna Maria, Archanděl Michael a jan Křtitel jsou označeni jako beati, Apoštolové Petr a Pavel sancti. Panna Maria byla již od svého početí blahoslavená: Archanděl Michael ve stavu blaženosti stvořen, předchůdce Páně již v lůně matčině posvěcen a obdařen nárokem na blaženost: apoštolové však teprve pozdějším posvěcením dospěli svatosti a blaženosti.

Mešní kniha v rukou křesťana umožňuje nejúčinněji sledovati nejsvětější Oběť a těžiti z bohatství církevního roku: ale je zároveň učebnicí křesťanské zbožnosti, náboženského vzdělání a posvěcení. Obřady a texty mešní skýtají stále nové a nové podněty a látku k úvahám a výkladům a kněžím se tak umožňuje zasvěcovati věřící do posvátných tajů víry a liturgie, mohou- li již u věřících předpokládati určitou znalost těchto textů. Liturgické texty kladou každému na rty vyjádření rozmanitých duševních stavů a potřeb každodenních a přinášejí zároveň od Boha v odpověď povzbuzení, posilu, útěchu. Poněvadž však se v nich má na zřeteli nejen blaho jednotlivce, nýbrž zájmy všech, celého lidstva, nabádají nás, abychom nemyslili sobecky jen na své osobní potřeby a tužby, nýbrž pamatovali stále na všecky věřící, na všecko lidstvo. A to je pravá katolická zbožnost.

Dr Antonín stříž, kanovník na Vyšehradě
Imprimatur: Prague, die 8 februarii 1944 Prael. Dr Theophilus Opatrný vicarius capitularis N1661

Kontakt

Bratrstvo Živého růžence Brno formosus@seznam.cz