Obětní řád
Pán Ježíš obestřel Eucharistii již při jejím ustanovení velebnou svatozáří i zevně: konal poslední večeři v síni svátečně vyzdobené, oděn byl ve sváteční roucho, zpívaly se chvalozpěvy. Proto i Církev, šťastná dědička tohoto božského odkazu, vložila tento nebeský klenot do ozdobné schrány, ověnčila jej obřady a modlitbami, třpitem barev a zvuků. Od počátku, kdy apoštolové začali slaviti "lámání chleba", zachovává se při tom postup, který pozorujeme při poslední večeři. Tehdy předcházely připomínky událostí, jimiž Bůh ve Starém Zákoně připravoval a předobrazoval spásu, pěly se žalmy, vzdávaly se díky Bohu, umývání nohou bylo přípravnou očistou, evangelium zaznívalo z úst samého Ježíše - Velekněze, jenž potom za díkůčinění a žehnání proměnil předložené dary, podával je učedníkům a opět následovaly chvály a díky. - Týž postup křesťanské bohoslužby vyličuje nejstarší písemná památka křesťanské tradice "Didaché". A vizme, jak svatý Justin filosof, mučedník (+166), popisuje slavení svaté Oběti v Římě v prvních dobách:" V neděli všichni, ať bydlí ve městech nebo na venkově, se scházejí na společné místo. Předčítají se památnosti Apoštolů nebo spisy Proroků, pokud čas připouští. Jakmile předčitatel dočte, ujme se slova představený (biskup, nebo kněz) a povzbuzuje k následování těch slavných nauk. Poté všichni povstáváme a konáme modlitby. Po nich se přináší chléb a kalich vína smíšeného s vodou a představený jej bere, vzdává čest a slávu Otci veškerenstva skrze Jméno Syna a Ducha Svatého a díkůčinění za to, že nás těmi dary poctil. Lid přizvukuje volaje: Amen. Potom následuje rozdílení a přijímání posvěcených darů a jáhnové je nesou nepřítomným" (Obrana I. 65 a 67).
Zde vidíme hlavní části, jež zaujímají pevné místo v bohoslužbě navždy.
Obřady a modlitby, jimiž se provází svatá Oběť, se rozvíjely různě podle hlavních středisek církevního života a podle dějů vykupitelského díla, jež se při ní oslavovaly průběhem roku. Tak od nejstarších dob se rozvíjí souběžně s liturgií římskou liturgie syrská, řecká, arménská, koptská a j. Z jejich srovnání vychází najevo půvabná rozmanitost při celkové jednotnosti.
Na Západě nabyla trvalé převahy liturgie římská, jejíž vývoj byl v podstatě ukončen za papeže sv. Řehoře Velikého. Ovšem pro nové slavnosti a svátky svatých zbylo Církvi dosti pole, na němž by projevila svou neutuchající tvůrčí činnost jakožto inspirovaná umělkyně, jež dovede z pokladu Písem vybírati skryté perly a je snoubiti ve věnce oslňující krásy.
Z mluvy římské zobecněl též název nejsvětější Oběti - Missa. Když se totiž bohoslužba dovršila děkovnými modlitbami po svatém přijímání, býval lid obřadně rozpuštěn - missio, missa. Ale i v tom byl hluboký význam: také Spasitel propouštěl zástupy, ovšem když je byl nasytil svým božským slovem a chleby s rybami (Sr. Mat. 15). Při svaté Oběti dostává se zástupům rovněž nebeského nasycení a Spasitel je rozpouští, když byl přijal jejich prosby a dal jim záruku vyslyšení. Rozpouští je, aby v síle tohoto Pokrmu kráčeli k hoře Boží, posílá je jako apoštoly, aby šli do světa a vyznávali jej slovy i činy a šířili jeho království: Ite - jděte, já posílám vás! Jděte na vinici mou!
Aby se rozumělo mešním textům a pochopily se důvody, proč právě ty neb ony biblické stati vybrala Církev pro jisté dny a slavnosti, dlužno někdy nahlédnout do dějin liturgie. Někdy je nám ukazovatelem tvz. Statio. Některé mešní formuláře totiž byly vytvořeny pro určité chrámy římské, v nichž se v jisté dni shromažďovali věřící celého města a svatou Oběť konal papež neb jeho zástupce. Bylo tomu tak zejména v době svatopostní. Proto také v záhlaví dotyčných mešních formulářů bývá poznamenáno např. Statio ad s. Sabinam, statio ad s. Cyriacum, t. j. shromáždění ve chrámu sv. Sabiny, sv. Štěpána a pod. Pro bohoslužbu u sv. Jiří, jenž byl ctěn jako křesťanský rytíř, přiléhá volba evangelní stati o setníku kafarnaumském. Je- li sraz ve chrámě sv. Zuzany, panny a mučednice, vyvolává se v lekci vzpomínka na starozákonní cudnou Zuzanu. při tom si všímejme též paralel mezi lekcí a evangeliem. Jimi se osvětlují vzájemně příběhy a nauky Starého a Nového Zákona. Např. v pondělí po I. neděli postní je čtení o pastýři svolávajícím ovce a evangelium o Kristu, jenž shromáždí při soudu své vyvolené. V pátek po II. neděli postní čtení o zlých bratřích Josefových, evangelium o zlých vinařích. - Při bohoslužbách svatopostních byli vyučováni katechumeni a připravováni ke křtu, čímž se vysvětlí, proč se jisté texty Písma svatého předčítaly a vykládaly. Podobně zase obřady kvatembrové souvisí s udělováním kněžských svěcení.
Oběť jakožto vrcholný úkon se přináší jedině Bohu. Ale spojuje se s ní též úcta k svatým, přátelům Božím, spolupracovníkům Kristovým. Dovoláváme se důvěrníků Božích, aby nám svými zásluhami a přímluvami získali přízeň u Pána. Tak se zde uskutečňuje to, co vyznáváme vírou v "Obcování svatých". Budiž však připomenuto, že v liturgických modlitbách se nerozlišují svatí (sancti) a blahoslavení (beati) podle toho, zda byli blahořečeni, nebo svatořečeni. I kanonisovaní svatí se nazývají beati, blažení, získavše nebeskou blaženost v odměnu za svou svatost. Proto i v překladu zpravidla ponecháváme "blažený", kde v latinském znění čteme "beatus". Úmyslné rozlišení bychom snad mohli viděti v "Confiteor", kdež Panna Maria, Archanděl Michael a jan Křtitel jsou označeni jako beati, Apoštolové Petr a Pavel sancti. Panna Maria byla již od svého početí blahoslavená: Archanděl Michael ve stavu blaženosti stvořen, předchůdce Páně již v lůně matčině posvěcen a obdařen nárokem na blaženost: apoštolové však teprve pozdějším posvěcením dospěli svatosti a blaženosti.
Mešní kniha v rukou křesťana umožňuje nejúčinněji sledovati nejsvětější Oběť a těžiti z bohatství církevního roku: ale je zároveň učebnicí křesťanské zbožnosti, náboženského vzdělání a posvěcení. Obřady a texty mešní skýtají stále nové a nové podněty a látku k úvahám a výkladům a kněžím se tak umožňuje zasvěcovati věřící do posvátných tajů víry a liturgie, mohou- li již u věřících předpokládati určitou znalost těchto textů. Liturgické texty kladou každému na rty vyjádření rozmanitých duševních stavů a potřeb každodenních a přinášejí zároveň od Boha v odpověď povzbuzení, posilu, útěchu. Poněvadž však se v nich má na zřeteli nejen blaho jednotlivce, nýbrž zájmy všech, celého lidstva, nabádají nás, abychom nemyslili sobecky jen na své osobní potřeby a tužby, nýbrž pamatovali stále na všecky věřící, na všecko lidstvo. A to je pravá katolická zbožnost.