Svatý Václav

Sv. Václav se narodil kolem r. 903 (Dr Stejskal udává rok 907) snad na tvrzi Stochově jako nejstarší syn českého knížete Vratislava I. a manželky jeho Drahomíry. Měl bohaté nadání a bystrou mysl. Zprvu ho vychovávala jeho bába sv. Ludmila: vedla jej k bázni Boží, cvičila ho v křesťanských ctnostech a dbala, aby si pod vedením kněze Kaicha osvojil znalost jazyka slovanského slovem i písmem. Protože bylo záhodno, aby dědic trůnu znal také jazyk a obřad latinský, jehož se obecně užívalo v zemích západních, byl poslán na hrad Budeč, kde latinský kněz Uceno (Vincenc) jej učil znáti knihy latinské.

Když kníže Vratislav r. 921 zemřel, shromáždil se všechen lid země a zvolil Václava vévodou. Ale protože byl nezletilý, vládla za něho po nějaký čas jeho matka Drahomíra.

Kolem roku 923 ujal se Václav vlády. Bylo mu tehdy asi 20 let. Čechy byly na pokraji záhuby. Václav zachránil svou statečností a moudrostí celistvost i nezávislost české země. Osvědčoval hned na počátku  své vlády mírnost a jsa upřímně zbožný skvěl se křesťanskou pokorou. Z toho soudili někteří lechové, že nemá tolik statečnosti, jako míval jeho otec Vratislav. Zvláště zlický vévoda Radislav jal se proti mladému knížeti strojiti pikle a škoditi jeho krajinám. Václavovi nezbývalo než táhnouti do pole proti hrdému hraběti. U Žitoměře (nyní Štomlíř, u Českého Brodu) se schylovalo k boji. A tu se ukázala jednak bohatýrská zmužilost, jednak otcovská láska mladého knížete k poddanému lidu. Zželelo se mu nevinné krve, která měla kvůli odbojnému Radislavovi na obou stranách prolévati. Jako pravý otec lidu svého a křesťanský hrdina neváhal vydati vlastní život v sázku, aby ušetřil krve nevinné. Před tváří obojího vojska vyzval Radislava na rytířský souboj, aby ten z nich byl hlavním knížetem v Čechách, kdo v zápase zvítězí. Pyšný Radislav jen ze studu přijal toto vyzvání a zápas sotva zahájený skončil se vítězstvím Václavovým. Radislav totiž spatřil na přilbici knížete Václava skvoucí kříž a jemu po boku anděly, kteří odbojnému vévodovi hrozili. Jat strachem seskočil s koně, pokořil se a prosil za odpuštění. Svatý kníže odpustil mu řka: "Vrať se domů v pokoji, měj dosti na svém, já nic tvého nežádám."

Kdysi byl Václav pozván císařem Jindřichem Ptáčníkem na společnou schůzi. Václav se opozdil v chrámu Páně a všichni čekali na jeho příchod. Císař se nad tím rozmrzel a nařídil, aby shromáždění nevzdali poctu Václavovi, až vstoupí. Jakmile však císař spatřil Václava - sestoupil s trůnu, kráčel mu v ústrety a posadil ho na čestné místo vedle sebe. Ostatní shromáždění žasli nad touto uctivostí: po skončené poradě tázali se císaře, proč tak náhle změnil dřívější svůj úmysl. Císař odpověděl: "Nemohl jsem jinak jednati: jakmile Václav vstoupil, spatřil jsem na čele jeho lesklý kříž a po jeho boku dva anděly." Tímto zjevením byl Jindřich tak dojat, že nabídl světci svou pokladnici, aby si z ní vybral několik klenotů. Ale Václav vzal jen rámě sv. mučedníka Víta.

Zbožný život knížete Václava nebyl mnohým lechům a vladykům po chuti. Mnozí z nich byli buď pohany anebo povrchními křesťany: toužili po nevázaném životě a chtěli se Václava zbaviti. Bratr Boleslav, údělný kníže pšovský, z touhy po trůnu přidal se ke spiklencům. Byl povahy prudké a ctižádostivé: spiklenci mu namlouvali, že je pro trůn způsobilejší, než Václav, ba neostýchali se lživě tvrditi, že Václav mu ukládá o Život.

Boleslav se přiklonil k zločinnému záměru, pozval bratra do Boleslavi na den 27. září, kdy se měla konati památka posvěcení kostela sv. Kosmy a Damiána. Václav, ač dobře věděl, jaké úklady se mu strojí, přijal pozvání a odebral se s družinou do Boleslavi. Byl přítomen službám Božím a pak, než počala hostina, oddal se rytířské hře na nádvoří. "Vsed na koně, počal hráti ve dvoře Boleslavově a pak vkročil do domu, kde se  měla konati hostina. Odpůrci Václavovi majíce dýky pod šatem a za zády je skrývajíce, neustále na vraždu pomýšlel: Třikrát vstali, aby ji provedli, třikrát opět usedli. K Václavovi přistoupil jeden z jeho přátel a řekl mu potichu: "Aj! chystám pro tebe potají koně, vsedni naň! Uprchni! Hrozí ti tu smrt!" Václav však po hostině vzal pohár do ruky a proslovil přípitek ke cti sv. Michaela archanděla. Pak odešel do hostinské síně a odevzdav údy své k odpočinku a dlouho se nábožně modliv a žalmy zpívav, konečně znaven usnul."

V noci sešli se spiklenci v Hněvsově dvoře, pozvali k sobě Boleslava a radili se: "Půjde na jitřní, tehdy jeje ulovíme." Když pak ráno zvonili na jitřní, Václav slyšev zvon řekl: "Sláva tobě, Pane, že jsi mně dal dočkati se tohoto jitra." Vzav opánky a umyv se šel na jitřní. Boleslav byl přikázal kněžím chrámu sv. Kosmy a Damiána, aby až Václav příjde, nikterak mu nedopustili vejít do chrámu. Vskutku kněz chrámu, jakmile spatřil muže Božího přicházeti, zavřel chrámové dveře. Boleslav spěchal za Václavem. Václav shlédnuv jej řekl: " Zdráv buď, bratře! Přijmiž tě Kristus k hostině věčné, žes mne a družinou mou včerá tak hojně pohostil!" Boleslav odpověděl: "Včerá podle  možnosti, dnes však bratr bratru poslouží takto!" a máchnuv mečem, udeřil Václava do hlavy. Václav zachytiv meč, řekl: "Jak neobratně si počínáš, chtěje mne raniti," a poraziv Boleslava na zemi řekl: "Aj vidíš, člověče, kterak mohu tebe potříti jak nejmenší zvířátko. Než daleko budiž, aby ruka má se potřísnila krví bratrovou" a vrátiv mu meč, pospíchal do kostela. Boleslav křičel: "Přátelé, přátelé! Kde jste kdo? Špatně pomáháte pánu svému v úzkosti postavenému!" Tu se vyřítil celý zástup s meči a oštěpy! Česta a Tyra zranili Václava. Hněvsa přiskočiv probodl ho mečem. Václav vypustil duši řka: "Pane, v ruce tvé poroučím ducha svého. " Bylo to dne 28. září r. 929.

Imprimatur: Český Těšín, die 22. Februari 1947, Dr. Franciscus Onderek, Ordinarius. Nr 461/47 - Naše světla