Dějiny modlitby svatého růžence

Text: PhDr. Radomír Malý

Všeobecně se má za to, že modlitba růžence je dílem sv. Dominika z počátku 13. století. Samozřejmě tento významný světec má na ní svůj veliký podíl, nicméně pokládat růženec za jeho dílo je nepřesné. Tato známá a účinná forma modlitby má totiž svůj delší historický vývoj.

Starověké kořeny sv. růžence a sv. Dominik

Už v křesťanském starověku poustevník sv. Pavel z Théb (4. století) doporučoval neustálé opakování naučených modliteb jako prostředek růstu v duchovním životě. V 7. století potom biskup Ildefons ve španělském Toledu naléhavě vyzýval k častému opakování andělského pozdravu Zdrávas Maria v soukromé modlitbě (tehdy ještě bez dodatku "Svatá Maria, Matko Boží...").
Pod vlivem těchto idejí církev ve 12. století v Německu a v Itálii šířila modlitbu tvz. mariánského žaltáře. Duchovní měli povinnost modlit se denně 150 žalmů. Byla snaha  zapojit do tohoto i laiky. Protože byli převážně negramotní a neznalí latiny, doporučovali kněží nahradit v jejich případě 150 žalmů 150 libovolnými mariánskými modlitbami, nemusely to být jenom Zdrávasy. Aby se dobře počítalo, uvázalo se 10 kamínků na šňůru, věřící se měl na prvním kamínku pomodlit mariánskou modlitbu, kterou 10 krát opakoval - a poté na dalším desátku se pomodlit jinou. Neexistoval žádný předpis, jaké modlitby mají věřící recitovat, záleželo to na jejich svobodné volbě. Tyto provázky s kamínky se začaly už tenkrát nazývat "rosarium", tj. zahrada růží, věnovaných Panně Marii, odtud český název "Růženec".
Matka Boží se r. 1214 zjevila sv. Dominikovi, zakladateli řádu kazatelů (dominikáni), kteří se v té době věnovali především obrácením bludařů albigenských na katolickou víru. Řekla mimo jiné: " Šiř můj žaltář, jestliže chceš tyto zatvrzelé duše obrátit!" Dominik uposlechl, jím založený řád se stal velkým šiřitelem tohoto tzv. mariánského žaltáře, předchůdce dnešního růžence. Dominikáni též zaváděli místo libovolných modliteb, jež se měly opakovat, andělské pozdravení Zdrávas Maria a propagovali rozjímání o životě Krista a Panny Marie jako součást této pobožnosti.
 

Dominik z Prus a bl. Alan de la Roche

Úpadek církve, k němuž došlo ve 14. a 15. století v důsledku rozkolu na papežském stolci a renesančního myšlení, odsunul modlitbu mariánského žaltáře do zapomnění. Na jejím vzkříšení má hlavní zásluhu reformní katolické hnutí zvané "Devotio moderna" (Nová zbožnost), jež zasáhlo především kláštery kartuziánského řádu. Z tohoto prostředí vzešel i bl. Tomáš Kempenský , autor dosud stále aktuálního mystického spisu "O následování Krista".
V kartuziánském klášteře v Trevíru žil v 15. století mnich a teolog Dominik z Prus, pravděpodobně polského původu. Ten se svým řádovým spolubratrem Adolphem  z Essenu dosavadní mariánský žaltář, stále častěji nazývaný již "růžencem", prohloubil tím způsobem, že stanovil podle evangelíí téma k rozjímání. Tak vznikly "radostný, bolestný a slavný" růženec. Nemělo to ovšem dnešní formu. Dominik z Prus předložil k rozjímání podle evangelií 14 událostí a námětů z dětství Ježíšova, 6 z jeho veřejné činnosti, 22 z jeho umučení a 7 z jeho zmrtvýchvstání.
 
R. 1460 se Panna Maria zjevila v dominikánském klášteře v Dinanu ve francouzské Bretani bl. Alanovi de la Roche a vyzvala jej k misíjní  činnosti ve prospěch růžence. Řekla, že je nejúčinější zbraň k záchraně lidstva před nepřáteli křesťanstva, což se týkalo tenkrát na výsost aktuálního tureckého nebezpečí. Bl. Alan uposlechl, jezdil po Francii, po Německu i jiných zemích, všude hlásal potřebu časté modlitby růžence a zakládal tvz. růžencová bratrstva, jež se zavazovala k jeho denní recitaci a rozjímání. Při jeho kázáních docházelo k četným obrácením a zázrakům. Bl. Alan také zavedl, že před každým desátkem se věřící ještě modlili Otčenáš.
Ne všude ale byla modlitba sv. Růžence přijímána s nadšením. V benediktýnském klášteře v St. Polten v Rakousku dodnes ukazují náhrobek opata, jehož mniši vyhnali, protože prosazoval v klášteře tuto modlitbu. Zemřel mimo svou řeholní komunitu a až po mnoha letech mohly být jeho ostatky převezeny zpět. Odpůrcům růžence nahrávalo, že tajemství k rozjímání nebyla přesně dána, k těm, která stanovil Dominik z Prus, přidávala lidová zbožnost bez kontroly učitelského úřadu církve mnohá další, takže hrozilo nebezpečí plíživého proniknutí hereze do této formy zbožnosti.
 

Sv. Pius V. a současná podoba modlitby sv. růžence

R. 1566 usedl na stolec sv. Petra sv. Pius V., dominikán, asketa a velký reformátor církve v duchu Tridentského koncilu. Ten pevně věřil slovům Panny Marie, jež řekla v soukromém zjevení jeho spolubratrům sv. Dominikovi a bl. Alanovi, že právě tato modlitba disponuje nejúčinější silou, jak zastavit šíření herezí, napomoci obrácení duší a zachránit křesťanství před agresí nekřesťanských vojsk. Pius V. viděl zoufalou situaci tehdejší církve, ohrožené lavinovitým šířením protestantismu a tureckým loďstvem, nacházejícím se už téměř u italských břehů. Vsadil proto všechno na růženec. R. 1569 v apoštolské konstituci "Consueverit" zavedl tuto modlitbu v celé církvi. Aby zabránil nekontrolovanému pronikání různých spontánně vytvořených tajemství, pocházejících z lidové zbožnosti lidí ve víře nevzdělaných, ustanovil za závazná nám dodnes známá tajemství v počtu 15 (5 radostných, 5 bolestných, 5 slavných). K andělskému pozdravení dodal ještě  prosbu "Svatá Maria, Matko Boží...". Sv. Pius V. je tedy z moci učitelského úřadu tvůrcem dnešní doby sv. růžence a vyzval celou církev, aby se jej horlivě modlila.
 
Výsledky se dostavily. 7. října r. 1571 zvítězila spojená křesťanská vojska v námořní bitvě u Lepanta nad několikanásobně větší tureckou přesilou, čímž byla Evropa zachráněna. Rovněž tak katolická církev se  ubránila myšlenkovému náporu protestantismu, katolické státy jižní Evropy si uhájily svou identitu. 
S růžencem v ruce vyzíval kapucín Marco d´ Aviano r. 1683 u Vídně spojené katolické oddíly pod velením polského krále Jana Sobieského k obraně města před obrovskou tureckou přesilou - a proti všemu očekávání přišlo vítězství. Zhruba v téže době sv. Ludvík Maria Grignion de Montfort se s nadšením věnoval růžencovému apoštolátu ve francouzském kraji Vendée - a právě tento kraj dokázal o sto let později vzdorovat i za cenu mučednické krve jakobínským osvícenským tyranům.
Panna Maria ve svých zjeveních dala několikrát jednoznačně najevo, že mezi všemi modlitbami upřednostňuje právě sv. růženec.  V Lurdech se sv. Bernardetě zjevila s růžencem v ruce, ve Fatimě vyzvala k jeho časté modlitbě a vyslovila přání, aby se po každém desátku přidávala prosba "Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás od pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvlášťe ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují." Tato tvz. "Fatimská vložka" se  stala nedílnou součástí modlitby růžence. 
V období II. světové války a po ní se  staly pověstnými tvz. "růžencové křížové výpravy" (kruciáty), kdy se katolíci masově zapojovali do modliteb růžence na určitý úmysl. Katolický kněz v USA Patrick Peyton z kongregace Sv. Kříže vyhlásil během války růžencovou kruciátu za její ukončení. Tato myšlenka inspirovala rakouského františkána P. Petra Pawliczka k vyhlášení růžencové kruciáty za odchod sovětských vojsk z rakouského území. Do tohoto modlitebního boje se zapojilo přes 700 tisíc lidí.  Stalo se, co nikdo neočekával: Sovětská vojska r. 1955 opustila zemi.
 
Papež sv. Jan Pavel II (1978 - 2005), známý svým hlubokým vztahem k této modlitbě, navázal na odkaz Dominika z Prus a ke třem typům sv. růžence ( radostný, bolestný a slavný) připojil ještě tvz. růženec světla, jenž reflektuje náměty k rozjímání z veřejné činnosti Spasitele. Právě od Dominika z Prus tato témata pocházejí.
Modlitba sv. růžence, jak jí dnes známe, není tedy umělým výtvorem nějaké významné osobnosti, byť i světecké, ale výsledkem organického vývoje zbožnosti církve a neustálé kontinuity její nauky a jejích forem spirituality, nad nimiž bdí Duch Svatý. Už proto si zasluhuje nejen úctu, ale též "aktivní používání". Dejiny církve mohou vydat mnoho svědectví o tom, čeho bylo díky této modlitbě dosaženo. 
 
Nejvýmluvnějším příkladem je Japonsko, kde v 19. století misionáři, domnívající se, že křesťanství zde bylo už v 17. století krvavým pronásledováním vyhlazeno, najednou objevili domorodé katolíky, kteří si uchovali neporušenou víru po několik generací celých 200 let. Bez písma sv., beze Mše sv. a bez svátostí, jediné, co jim zůstalo, byly růžence, které jim jejich předkové, již podstoupili v 17. století mučednickou smrtí pro Krista, ještě stačili předat. Růženec jim zachránil pravou katolickou víru. Kéž by se tak stalo i dnes, důvěřujme!
 
 
Se svolením PhDr. Malého převzato z časopisu IMMACULATA č 135

Kontakt

Bratrstvo Živého růžence Brno formosus@seznam.cz