Svatý Dominik

"Láska nehledá svého prospěchu"

Svátek 4.  srpna.

Svatý dominik narodil se r. 1170 ve starokastilském městě Kalaroga v biskupství osmanském ve Španělsku. Jeho rodiče sluli Felix Guzman a Johana z Azy. Bohabojnost rodičů působila na vnímavou mysl Dominikovu tak, že brzy osvědčoval něžnou lásku k Bohu. Zprvu byl vychováván od svého strýce, arcikněze, dospěv čtrnáctého roku, byl poslán na vyšší školy do Valencie.

Jako student měl nejradějei knihy. Ve dne v noci v nich čítával. Avšak jeho láska k bližnímu byla větší než jeho láska ke knihám. Nastal hlad. Student Dominik dal chudým všechno, co měl. A když již neměl peněz, prodal svůj nábytek, ano i své knihy a výtěžek poslal hladovým. Tehdy se knihy ještě netiskly, nýbrž psaly rukou na kůži, byly proto drahé. Někteří Dominikovi vytýkali, že jeho dobročinnost je přemrštěná, odpověděl: "Co na tom záleží? Mám sedět nad těmito mrtvými kožemi, zatím co moji bratři hlady umírají?" 

Chudá žena se přiznala svatému Dominikovi, že pro chudobu odpadla od Církve k sektě albigenských, a kdyby se vrátila, že by pozbyla svého místa a neměla by se čím živit. Ve své lásce k duším chtěl světec sám sebe prodati za otroka, aby tak vysvobodil onu ženu z otroctví bludařského. Avšak Bůh sám pomohl a žena se vrátila do Církve.

Dominik poznal, jaké škody v jižní Francii zavinila sekta albigenských. Od papeže Inocence III. byli do jižní Francie vysláni citeauxský opat Arnold, dva cistercienští kněží, Rudolf a Petr z Kastelnavy, a jiní: bylo jim uloženo, aby tam kázali a lid obraceli na pravou cestu. Ale papežským poslům a kazatelům mařil práci již jejich příchod: přicházeli s velikou družinou, ve skvostném církevním rouchu, na koních nádherně osedlaných. Také nepříkladný život mnohých kazatelů zavinil neúspěch kázání mezi bludaři, kteří lákali k sobě lid chudobou a líčenou přísností mravů.

Dominik to všecko pozoroval a proto si vyžádal v Římě povolení, aby směl v jižní Francii sám kázati a lid víře katolické získati. Oblékl se v chudé roucho a bos, bez peněz a beze vší  nádhery se vydal na apoštolskou cestu k albigenským. Přidali se k němu horliví kazatelé. Kdykoliv se konaly učené hádky s albigenskými, tu Dominik vynikal učeností a výmluvností tak, že ho protivníci nazývali svým nebezpečným odpůrcem. Snažil se je mírnou cestou obraceti k pravdě: katolický lid utvrzoval ve víře, obojím pak bez rozdílu prokazoval skutky milosrdenství. Nejvíce bludaři albigenští vytýkali kněžím katolickým, že nenásledují Pána Ježíše v apoštolské chudobě. Sv. Dominik se vzdal i dovolených statků, aby tou obětí získal více duší pro Krista. Jednou na svých misijních cestách se ubytoval v rodině bludařské. Když domácí paní a jiné ženy pozorovaly, že host po celou dobu nepožíval nic jiného než chléb a vodu a spával na zemi, tato evangelická chudoba působila na ně tak, že se vzdaly bludu a vrátily se do Církve katolické.

Aby co nejvíce duší získal, kázával někdy i vícekráte za den. Lidé s napětím poslouchali jeho líbezná slova. Když jednou sestoupil s kazatelny, tázal se ho kněz: "Otče, z kterých knih jsi čerpal tak krásné myšlenky?" Světec obvětil: "Synu můj, více než ze všech knih jsem čerpal z knihy lásky. Z této knihy lze se všemu naučiti."

Láska k duším ho nutila často a často se modliti: "Pane, smiluj se na tímto ubohým lidem! Co bude z těchto hříšníků?" Dominik získal čtyři horlivé kněze za spolupracovníky a zamýšlel založiti řád, přizpůsobený tehdejším časovým potřebám, který by pěstoval vědu i rozjímavý život. Odebral se r. 1215 do Říma, aby si vyžádal potvrzení nového řádu. Ale jeho úmysl se nezdařil. Byloť již tolik rozmanitých řeholí, že se nezdálo prospěšno zakládati nové řády. Lateránský sněm právě zasedající vydal přísný zákaz. Dominik však neztrácel mysli: umínil si vyčkati příhodnější doby. Tehdy se seznámil Dominik s Františkem Assiským. Oba zakládajíce nové řády rozdělili si takřka svět mezi sebou. František chtěl obnoviti lidstvo naprostou chudobou a sebezapíráním. Dominik pak chtěl napraviti svět poučováním lidu a oživováním víry. R. 1216 konal zase cestu do Říma: tentokráte byl jeho řád od Honoria III. potvrzen. Řád byl nazván "Řádem kazatelským".

Imprimatur: Český Těšín, die 22. Februari 1947, Dr. Franciscus Onderek, Ordinarius. Nr 461/47 - Naše světla